Solženicyn – bojovník, který se postavil sovětské totalitě

Pošlite nám svoj recept Sdílet na Facebooku
07. 12. 2017
Nositel Nobelovy ceny za literaturu, který působil jako dramatik, prozaik a publicista. Patří mezi spisovatele, kteří začali psát proto, že skutečně měli o čem. Jeho strastiplný život mu poskytl víc námětů, než by si možno sám přál. Prožil válku, zradu, rakovinu, veřejnou potupu, úpadek jeho milované krajiny, avšak nakonec i její znovuzrození. A všechno co prožil, zaznamenal pro nás.

Strastiplný život Alexandra Isajeviče Solženicyna začal 11. prosince 1918 v ruském Kislovodsku. Dětství strávil v Rostove na Donu. Po dokončení střední školy nastoupil na dvě fakulty rostovské univerzity, na fyzikálně matematickou a filosofickou.

Pokojného života se však nedočkal. Po vypuknutí druhé světové války se v roku 1941 dobrovolně přihlásil na frontu. Stal se velitelem dělostřelecké baterie. Dvakrát byl vyznamenaný za statečnost. V jednom ze svých listů určených příteli se však pustil do kritiky J. V. Stalina. Za tento akt byl zatčen a vězněn v moskevské Ljublanke. Následujících osm let strávil putováním po táborech.

Propuštěn byl v roce 1953. Byl však poslaný do vyhnanství v Kazachstánu. V tom samém roce u něj propukla rakovina. Léčil se na onkologické klinice v Taškentu. Tahle událost byla inspirací k napsání jeho nejslavnějšího románu Rakovina, ve kterém nám vypráví příběh frontového vojáka, který roku 1955 přichází do onkologické léčebny bojovat svůj největší boj. Potkává se zde s rozdílnými lidmi. Lidmi různých generací, společenských postavení, národností, náboženství. V jednom jsou si však všichni rovní i navzdory svým odlišnostem. Mají rakovinu, ta si nevybírá a nedělá rozdíly. V určitém divném smyslu slova je spravedlivá. 

Po vyléčení se Solženicyn pustil naplno do psaní a odstartoval tak svou spisovatelskou kariéru. Spisovatelovo vyhnanství trvalo až do roku 1956. Po rehabilitaci se vrátil do Ruska a šest let působil jako učitel v Rjazani.

Jeho díla se těšila na západě velikému úspěchu a obdivu. Zejména Rakovina a V kruhu prvním. V další výjimečné a obdivované novele s názvem Jeden den Ivana Děnisoviče zachytává své vzpomínky na pracovní tábory. Jsou svědectvím toho, jak se zacházelo s vězni. Autor popisuje ponižováníprostřednictvím hlavního hrdinu Ivana Děnisoviča, který zažívá jeden z dalších obyčejných pracovních dní v táboře, kterých zde má strávit víc než tři a půl tisíc.

V Rusku se však spisovatelovo postavení zhoršovalo po nástupu Leonida Brežneva k moci. Zakázali mu oficiálně publikovat. Roku 1969 došlo k jeho vyloučení ze Svazu spisovatelů. O rok na to byl Andrejem Dimitrijovičem Sacharovem navržen na Nobelovu cenu za literaturu, kterou i získal. Nemohl si ji však osobně převzít, protože se obával, že by ho ruští byrokrati nepustili zpátky do země.

Politická kampaň proti spisovatelově osobě se stupňovala a v únoru 1974, po vydání knihy Souostroví GULAG, byl násilně deportován ze země a zbaven ruského občanství. Souostroví GULAG, jedno z nejznámějších děl autora, zachytává vězeňský systém Sovětského svazu. Autor čerpal z vlastních zkušeností i z autentických dobových dokumentů. Prozkoumal svědectví více než 220 lidí a vytvořil dílo, které je sice napsané jako román, ale zároveň podává autentické svědectví o hrůzách, jaké zažívalo ruské obyvatelstvo. Knihu napsal v letech 1958 až 1968. V Sovětském svazu byla však oficiálně vydaná až v roce 1989. Název knihy tvoří akronym. Slovo GULAG označuje Hlavní správu táborů. Jednotlivé tábory potom Solženicyn přirovnává k ostrovům souostroví GULAG.

Solženicyn se nejdřív za pomoci německého spisovatele Heinricha Bölla usadil v Curychu v západním Německu, potom ve Švýcarsku a nakonec se přesunul do USA. V roce 1983 dostal Templetonovu cenu. V roce 1990 mu bylo vráceno ruské občanství a o rok na to byl oproštěn obvinění z vlastizrady a druhýkrát rehabilitován.

Do Ruska se vrátil v roce 1994. O tři roky na to byl zvolen za řádného člena Ruské akademie věd. Spisovatel se však utáhl do ústraní. Ruské obyvatelstvo se moc o svého velikána nezaujímalo a Solženicyn ani o publicitu nestál. V posledních letech bylo o něm mluveno spíše v souvislosti s kontroverzními výroky, které v sobě nesly silný podtón xenofobie a  nacionalizmu. Vystoupil proti morálce západu, Severoatlantické alianci a Židům. Odmítl přijmout státní vyznamenání z rukou Borise Jelcina, který podle něj přivedl Rusko do mizérie.

Roku 2007 ho navštívil Vladimír Putin, od kterého však už cenu přijal. Shodl se s ním na tom, že Rusko stojí morálně nad Západem a musí se znovu stát mocným státem. Ve věku 89 let, 3. srpna 2008, umírá v Moskvě na srdeční infarkt.

V knihách Alexandra Solženicyna můžeme cítit velikou beznaděj a nedůvěru vůči tehdejším vládním činitelům. Jeho hrdinové jsou lidé, kteří se sice pokoušejí věřit v lepší budoucnost Ruska, ale vždy narazí. Jejich představy a naděje se rozplynou po tvrdém setkání s realitou a plány sovětského vedení. A není se ani čemu divit. Krajina, kterou Solženicyn tak miloval, ho většinu jeho života nenáviděla a označovala za zrádce.

Pro Senior Portál napsal
AL


Diskuze

Ak chcete pridať komentár, musíte sa prihlásiť, respektive zaregistrovať.

Drey | 07. 05. 2011, 16:41

Myslím, že ich je viac, ale tento medzi nimi určite vyniká...

lucie.c | 06. 05. 2011, 17:30

Jeden z autorů, kteří opravdu stojí za přečtení :)

Na seznam článků

 
 
PRIHLÁSIŤ SA REGISTROVAŤ SA
Zvetsit pismo Vychozi velikost pisma Zmensit pismo
Přidejte se k nám na Facebooku Odporučiť známemu